Snad
je tomu třicet let, stála stará Šumava plná velebnosti,
melancholie a hrůzy. Melancholie a hrůza zůstaly, ale k nim se
přidala
nouze; zato tatam je někdy bývalá nádhera širokých hvozdů. Tak se u nás
věci
vyrovnaly.
Tenkrát
tady stála v divočinách nedaleko Mádru, kde se
stýkají revíry Máderský, Weittällský a Pürstlinský, osamocená chata,
opravdová
obývaná chalupa, nikoliv snad opuštěné, rozpadající se jakési přístřeší
dřevorubců pracujících v lesích, polozborcená bouda.
Z jejího
mechového povlaku bují kapradiny, borůvky, vřes, vrbice, mladě smrčky a
jeřabiny…
… Chata v lesích nad Mádrem dávno už nestojí; sesula se , zetlela, mech roste na troskách, vřes a malinoví bují, ani by člověk nenašel místa, kde stála. Zdá se, že boží kletba ji vyvrátila ze základů. kdo by tam chtěl bydlet? – Dosyčely rezonanční pily, ty tam jsou pralesy i vývraty trouchnivějící na zemi, jen vichřice zůstaly a metelice zuří přes široké holé planiny a chytá se v tvrdé plazivé kleči močálů, v pozůstalých krscích, jež její zloba nevyvrátí. Příšerné noční zvuky, jež druhdy vycházely z lesů, nabyly jiného rázu, ale zaznívají dosud jako pouhé vzdechy duší dávno zetlelých lesních velikánů. Osud kolo obrací…