Okresní
silnice na pravém břehu
Otavy, která spojuje Dolní
Rejštejn s Dlouhou Vsí a se Sušicí, byla dostavěna teprve r. 1888.
Vyžadovala
nemalého nákladu, neboť místy bylo třeba ji vysekat do tvrdých
rulových skal, pak
nastavět vysokých pevných teras na její ochranu proti vztekle
dorážejícím vodám
řeky, přečasto rychle mohutnějícím přívaly způsobenými deštěm.
Tato silnice otevřela
jednu z nejmalebnějších krajin Šumavy.
Dole v údolí krásná čistá řeka, tekoucí místy mělce a široce, takže při
malé
vodě snadno se přebrodíš; místy opět se úžící, proudící v černých,
pěnou věnčených
vírech, lomících se o příkré skalní stěny a výběžky, pak se dělící v
různá
ramena, jež tvoří krásné zelené nivy, plné houštin, tu a tam větší
ostrovy, na
nichž stojí rozkošné skupiny smrků, borovic, vrb a olší. Vpravo i vlevo
od
řeky, tu zrovna z tmavohnědých vod příkře se vypínajíce, onde mírněji
vystupujíce lemují údolní výšiny strmé i mírné, lesem porostlé,holé,
skalní
stěny, divoké, kostrbaté, srázné plochy i kamenné haldy. V údolí na
levém břehu
pod strmými skalami, asi uprostřed vzdálenosti mezi Radešovem a
dlouhoveskou
jímkou na dříví, kupí se, jako z cukru, v rozkošné poloze Anin Důl,
sklářská
huť a umělý mlýn, a nad ním v modré vzdušné výši mouřenecký kostelíček,
nejstarší v těchto odlehlých končinách.
Nehledíc k těmto stavbám a k roztroušeným úhledným domkům
dělnickým krajina mezi Radešovem.a Dlouhou Vsí je málo obývaná. Kdo by
se byl
usadil na malebných sice, ale neplodných a příkrých srázech nebo podél
vody na
dně údolí, jež řeka každým rokem několikrát potopí? Několik chudých
chat roztroušených
na svazích pravého břehu na levém břehu pak chalupy dědiny Rajska, dále
po vodě
pak fara mouřenecká, mlýn a několik úhlednějších stavení vedle bídných
chatrčí,
osada to, Jíž dali jméno Nové Město. To je všecko. Za svahy spadajícími
k řece,
v rozervaném terénu horském krajina nabývá ovšem jiného rázu. Tam vody
nehrozí,
tam je dost orné půdy a tudíž také množství vísek, statků i
roztroušených
dvorců jak napravo, tak i nalevo od řeky. Jejich obyvatelé, na pravém
břehu
bývalí poddaní královského města Kašperských Hor a pánů Dlouhoveských,
na levém
pak různých menších vladyků a statkářů, neslynou velkým bohatstvím,
jsou však
přesto praví boháči v porovnání s nejbližšími sousedy řeky, kteří,
pokud
nehledají práci jinde jako dřevaři a prámaři, životem se bídně plahočí,
netěšíce se přitom valné pověsti. Mívají ovšem kravičku
a několik koz, které se prohánějí jako kamzíci po skalních
stěnách, jinak však je živí nikoli půda, nýbrž řeka.